Esejista a romanopisec Ernst Jünger se narodil v Heidelbergu v roce 1895. Byl nasazen ve světové válce jako důstojník a své vzpomínky shrnul v knize In Stahlgewittern (Ocelová bouře), která vyšla v roce 1920.

obrázek

Přeloženo do řeči míru, Jünger se stal stoupencem extrému, despotismu a militaristického nacionalismu. Ačkoli Jünger flirtoval s nacisty již nějaký čas, nepřijal jejich rasový program a více méně se situoval do role revolucionáře-konzervativce, vydat publikaci pro Stahlhelm s názvem Die Standarte.

Ačkoli byl Jünger radikální nacionalista, který sdílel s nacisty většinu jejich cílů, byl také elitářským aristokratem, který pohrdá špinavou vulgárností politické poslušnosti ve prospěch politiky jediného vládnoucího diletanta.

Další faktor, který odlišoval Jüngera od nacistů – a zbytek lidových romantiků – bylo jeho ideologické objetí technologie. V Bouři oceli a jiný raných dílech zkoumal, ale nedokázal vyřešit, dichotomy mezi důležitostí vůle člověka a síly mechanizovaného válčení. V díle Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt (Pracovník: Mistrovství a forma), publokovaného v roce 1932, spojil tyto elementy jako ‚vůli využít technologii‘.

Metafyzický tónem, Der Arbeiter chápal pracovníka jako formu (číslo, vzor, osud) přicházejícího věku, a předpokládal univerzální společnost vojáka-pracovníka, ve kterém technologie vyjádřila anachronický ideologický konflikt a nacionalismus.

Technologie, zvláště zprostředkováním filmu, by snížila význam mas. Technokratická elita by dokonce pracovala s určitým stupněm autonomie.

Všechna tato Jüngerova pojetí připomínají více postmoderní éru, než plánovanou ekonomi a podporu průmyslu. Kniha byla vítaná nacionálními bolševiky Ernsta Niekische ale obecně považovana fašisty za levicovou a komunisty za pravicovou.

Jüngerův aristokratický elitismus nemohl ale nikdy skutečně koordinovat s ideologiemi lidu dvacátého století, a Auf den Marmorklippen z roku 1939 (Na útesech mramoru) odrážel jeho desilusi totalitarismem. Když jsem četl tuto knihu, byl jsem okamžitě okouzlen jeho bohatým barokismem, jeho poezií, jeho detailem, a jeho odkazy na flóru a faunu, která byla hlavní bodem Jüngerova života. Byla zde naznačena určitá paralele Göring-Stalin, ale bez konkrétní politické politická shody. Jünger spíše představuje určité typy a také kritizuje všechny totalitní představite. Je pozoruhodné, že i přes svůj antinacismus zahvrhl pasivní fatalismus.

Jünger sloužil v německé armádě znovu během druhé světové války, ale po většinu času v Paříži, kde jeho známosti zahrnovaly Jeana Cocteau, Céline, Georges Braque, Pabla Picassa, Henri de Montherlanta, a Françoise Mauriaca. Jüngerovi kritici jej kritizují za jeho oddělení – zvláště z této doby – ale Jünger vždy dělal ctnost německému aristokratovi, prosazováním osobní svobody.

Válečný sestup Německa do barbarismu a snaha stáhnou s sebou dolů i vlast, nakonec hnal staré německé důstojnické sbory do vzpoury. Jünger byl účastníkem té vzpoury a napsal esej Der Friede (Mír, 1941-44), ve které odhalil snahu nacistického Německa sjednotit Evropu násilím. Přes jeho taktické přijetí křesťanské tradice jako protiváhu k opilosti nacisty, se Jüngerův ethos nezdá být ničím jiným, nežli neopohanstvím.

Jünger unikl Hitlerově čistce v důstojnickém sboru, možná kvůli Hitlerovu respektu k jeho spisům z války. Jüngerův syn byl nicméně zabit v Itálii, kde bojoval v trestní jednotce kvůli kritice velení.

V poválečném období se Jünger odmítl účastnit Norimberských procesů a antinacistických akcí a nacistický zákaz Jüngera byl následován čtyřletým zákazem vydávání v brity okupovaném pásmu.

Část jeho poválečné práce naznačila postmoderní teorii, nejvíce pozoruhodným je jeho román Gläserne Bienen (Skleněné včely, 1957), a Eumeswil (1977).

Jünger byl přijat lépe ve Francii než v Německu a se stal symbolem francouzsko-německého smíření, objevil se ve Verdunu roku 1984 u prezidenta Françoise Mitteranda a kancléřs Helmuta Kohla, oba ho velmi obdivovali. Zkušenosti ze zákopů, který měl poháněl jeho agresivní nacionalismus z let 1920-1930s byly spečetěny.

Ernst Jünger zemřel 17. února 1998.

napsal: Matin Ilgner

Advertisements