Irmin

Judaismus je stejně jako křesťanství monoteistické náboženství, ale na rozdíl od křesťanství je také vírou jednoho lidu, vymezeného rasově a vyvoleného Jehovou jakožto neobyčejný lid, odlišný od ostatních (Pátá kniha Mojžíšova 7:1-6).

Ačkoliv náboženská logika monoteismu, logika, kterou se řídí i křesťanství, by měla mít za následek, že morální hodnoty vyhlášené jediným Bohem, výhradním tvůrcem vesmíru a výhradním božským garantem morálního řádu, jsou za všech okolností platné pro každého, judaismus se oné logice opatrně vyhnul a místo toho rozvinul zvláštní pravidla, dovolující a dokonce vybízející k nižším morálním standardům při interakci židů s nežidy, opovržlivě nazývanými goyim, jejichž různá národnostní forma je pro talmudský judaismus ”bezbožným královstvím”, nepřátelským pro skutečný boží lid. Na druhé straně je křesťanství skutečným etickým monoteismem: křesťanská víra v existenci jediného Boha opravňuje existenci univerzálních morálních norem, jež vládnou celému lidstvu. Pro dobrého křesťana jsou etická pravidla univerzální; pro dobrého žida jsou etická pravidla podmíněna náboženskou a etnickou příslušností. Proto je pro zbožné židy morálně přípustné podvádět a šidit nežidy.

Jehova je Bůh všech národů, jiní bohové jsou falešní či démoničtí, ale on preferuje jeden lid, židovský lid, s nímž uzavřel jedinečnou Úmluvu. Víra ve svou božskou vyvolenost mohla přivést židy k tomu, aby se drželi ve svých jednáních s nežidy vysokého morálního standardu; v praxi to obvykle vybízelo k opaku. Monoteismus židů jako nedělitelné rodinné vlastnictví, jež se předává po celé generace, náleží jedinému lidu, potomkům Abrahama a Sáry (Genesis 17:7), který vysvětloval jím proklamovaný, výjimečný vztah s Jehovou jako výzvu zříci se či zmírnit morální pravidla při svém jednání s goyim, považovanými za nevyvolené, na které se tudíž se nevztahuje Úmluva poutající Boha k člověku. Židé jsou “ontologicky jiní”, jak se jednou vyjádřil Elie Wiesel.

Mezi křesťanským a židovským monoteismem je, navzdory jejich společnému původu, další důležitý rozdíl. Judaismus, obávající se expanze a rozdrobení posvátné demografie Jehovovy preferované rasy, se v historii zdráhal šířit svou charakteristickou náboženskou víru mezi nežidy, zatímco křesťanství se vždycky snažilo hlásat dobrou zprávu o spáse všem národům, protože “Bůh nedělá rozdíly mezi lidmi” (Skutky 10:34) a cítí nezaujatou lásku k celému lidstvu.Také v tomto se křesťanství řídí logikou monoteismu: Pokud existuje pouze jeden Bůh a jeden způsob, jak Boha správně uctívat, pak by tyto rozhodné pravdy, jak křesťané věří a (bohužel) i praktikují, měly být rozšířeny po celém světě kvůli našemu společnému lidství. Všichni lidé pocházejí ze společného lidského rodu (Skutky 17:26), jenž má kořeny u jediného Stvořitele, takže záměry Boha Otce musí být učiněny známými všem jeho dětem.

Křesťanský Bůh je globalista nerozlišující národy, židovský Bůh je rasový šovinista. Vyznavači prvého jsou náchylní k destruktivním požadavkům, založeným na obecných morálních principech (jako je “rovnost” a “antirasismus”); vyznavači druhého jsou rozumně neteční k jakémukoliv principu, který je v rozporu s jejich vlastními zájmy. Pro talmudský judaismus znamená milovat svého bližního milovat jiné židy. Judaismus je proto ideálním náboženstvím pro etnické soutěžení v multi-etnických společnostech, protože považuje vlastní zájmy židů za morální dobro. V očích židovského Boha je to, co je dobré pro židy, dobré samo o sobě, a blaho bezbožného nežidovského království je v nejlepším případě nedůležité.

Nenáboženská záludnost modlitby Kol Nidre o svátku Yom Kippur, která preventivně zprošťuje židy jakýchkoliv slibů, jimiž se v nadcházejícím roce zavážou, je symptomem tohoto božsky schváleného dvojího standardu, který v historii zformoval postoj židů k obyvatelstvu, jež je hostilo.

Zdroj: stránky Nouvelle Droite

Z angličtiny přeložil Wolf

Reklamy