Přeloženo do řeči míru, Jünger se stal stoupencem extrému, despotismu a militaristického nacionalismu. Ačkoli Jünger flirtoval s nacisty již nějaký čas, nepřijal jejich rasový program a více méně se situoval do role revolucionáře-konzervativce, vydat publikaci pro Stahlhelm s názvem Die Standarte.

Ačkoli byl Jünger radikální nacionalista, který sdílel s nacisty většinu jejich cílů, byl také elitářským aristokratem, který pohrdá špinavou vulgárností politické poslušnosti ve prospěch politiky jediného vládnoucího diletanta.

Další faktor, který odlišoval Jüngera od nacistů – a zbytek lidových romantiků – bylo jeho ideologické objetí technologie. V Bouři oceli a jiný raných dílech zkoumal, ale nedokázal vyřešit, dichotomy mezi důležitostí vůle člověka a síly mechanizovaného válčení. V díle Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt (Pracovník: Mistrovství a forma), publokovaného v roce 1932, spojil tyto elementy jako ‘vůli využít technologii’.

Metafyzický tónem, Der Arbeiter chápal pracovníka jako formu (číslo, vzor, osud) přicházejícího věku, a předpokládal univerzální společnost vojáka-pracovníka, ve kterém technologie vyjádřila anachronický ideologický konflikt a nacionalismus.

Technologie, zvláště zprostředkováním filmu, by snížila význam mas. Technokratická elita by dokonce pracovala s určitým stupněm autonomie.

Všechna tato Jüngerova pojetí připomínají více postmoderní éru, než plánovanou ekonomi a podporu průmyslu. Kniha byla vítaná nacionálními bolševiky Ernsta Niekische ale obecně považovana fašisty za levicovou a komunisty za pravicovou.

Jüngerův aristokratický elitismus nemohl ale nikdy skutečně koordinovat s ideologiemi lidu dvacátého století, a Auf den Marmorklippen z roku 1939 (Na útesech mramoru) odrážel jeho desilusi totalitarismem. Když jsem četl tuto knihu, byl jsem okamžitě okouzlen jeho bohatým barokismem, jeho poezií, jeho detailem, a jeho odkazy na flóru a faunu, která byla hlavní bodem Jüngerova života. Byla zde naznačena určitá paralele Göring-Stalin, ale bez konkrétní politické politická shody. Jünger spíše představuje určité typy a také kritizuje všechny totalitní představite. Je pozoruhodné, že i přes svůj antinacismus zahvrhl pasivní fatalismus.

Jünger sloužil v německé armádě znovu během druhé světové války, ale po většinu času v Paříži, kde jeho známosti zahrnovaly Jeana Cocteau, Céline, Georges Braque, Pabla Picassa, Henri de Montherlanta, a Françoise Mauriaca. Jüngerovi kritici jej kritizují za jeho oddělení – zvláště z této doby – ale Jünger vždy dělal ctnost německému aristokratovi, prosazováním osobní svobody.

Válečný sestup Německa do barbarismu a snaha stáhnou s sebou dolů i vlast, nakonec hnal staré německé důstojnické sbory do vzpoury. Jünger byl účastníkem té vzpoury a napsal esej Der Friede (Mír, 1941-44), ve které odhalil snahu nacistického Německa sjednotit Evropu násilím. Přes jeho taktické přijetí křesťanské tradice jako protiváhu k opilosti nacisty, se Jüngerův ethos nezdá být ničím jiným, nežli neopohanstvím.

Jünger unikl Hitlerově čistce v důstojnickém sboru, možná kvůli Hitlerovu respektu k jeho spisům z války. Jüngerův syn byl nicméně zabit v Itálii, kde bojoval v trestní jednotce kvůli kritice velení.

V poválečném období se Jünger odmítl účastnit Norimberských procesů a antinacistických akcí a nacistický zákaz Jüngera byl následován čtyřletým zákazem vydávání v brity okupovaném pásmu.

Část jeho poválečné práce naznačila postmoderní teorii, nejvíce pozoruhodným je jeho román Gläserne Bienen (Skleněné včely, 1957), a Eumeswil (1977).

Jünger byl přijat lépe ve Francii než v Německu a se stal symbolem francouzsko-německého smíření, objevil se ve Verdunu roku 1984 u prezidenta Françoise Mitteranda a kancléřs Helmuta Kohla, oba ho velmi obdivovali. Zkušenosti ze zákopů, který měl poháněl jeho agresivní nacionalismus z let 1920-1930s byly spečetěny.

Ernst Jünger zemřel 17. února 1998.

napsal: Matin Ilgner

hyperdolichocefalie s indexem od……………x – 69,9
dolichocefalie………………………………….70 – 74,9
mesocefalie…………………………………….75 – 79,9
brachycefalie………………………………….80 – 84,9
hyperbrachycefalie……………………………85 – x

Toto rozhraničení indexů je konvenční, dohodou stanovené, v převaze se užívá hlavně třech rozlišovacích tvarů: dolichocefalie, mesocefalie a brachycefalie. (Místo výrazů „dolichocefalie“ atd. se užívá v novější době hojněji správnějších výrazů „dolichokranie“ atd.) Při měření na živých (zde jsou na místě výrazy s příponou „-cefalie“) se přidává podle Czekanowského k délce a šířce 7 mm. Lebeční index je znakem dědičným, hodícím se pro plemennou klasifikaci spolu s ostatními znaky plemennými. Také indexu délkovýškového se užívá (ovšem kriticky) při plemenném třídění. Podle velikosti tohoto indexu se rozlišují lebky takto:

chamaecefální s indexem od……………x – 69,9
orthocefální…………………………….70 – 74,9
hypsicefální…………………………….75 – x

Na lebce bez spodiny lebeční (např. neandertálské) se stanoví jen kalotová výška (v.h.). Indexy ovšem nemohou samy určiti tvar lebky, proto se užívá též metod popisných (cranioskopie v.h.).

Všichni z těchto většinou zapomenutých (nebo je to tajemství?) filozofů, myslitelů, revolucionářů, umělců, muzikantů, umělců a politiků…a mnozí jiní.

Já (Marcel) můžu jmenovat třeba spisovatele Ernsta Juengera a skladatele Richarda Wagnera. Inspirace ke mě přichází od mnoha lidí; nemusí to být nezbytně ze starých dob; Mám také rád spoustu současných umělců; třeba Roberta N. Taylora z Ameriky (!), který je zpěvákem, skladatelem (jeho skupina se jmenuje “Changes”), básníkem, malířem, spisovatelem, politickým aktivistou a knězem Ásatru…on je osobou, jejíž práci mohu bez váhání doporučit každému.

Já (Josef) si také vychutnávám Napoleona a Dimitriho Mereschkowsky.

Co si myslíte o moderní Evropě, o EU a NATO? Jakou budoucnost pro Evropu byste si představovali?

Včechno co vidím je ekonomie, zrada, zlatá jalovice a idioti tancující kolem ní, oslavující úpadek. Velmi se podobá Výmarské republice. není tu žádná budoucnost pro Evropu jako takovou; je to to ráj pro vydělávání peněz, nic víc…jediná věc, která zatím přežívá je evropský underground. Ale ať si lidé “hrají” s Evropou. Změna příjde.

Jak mám chápat vaše moto “Return your revolt into style”? Každá velká politická ideologie má své motto a styl. O jaké revoltě a stylu mluvíte?

Je to náš styl proti času, styl boje. My se nacházíme “mezi časem”, nebo mezi světy…a bojujeme o nový svět. Ale jsme se jitsti tím, že toho nadosáhneme díky sobe, ale díky těm, kdož budou s námi. My jsme hnojivem pro půdu, z které povstane nová rostlina. Náš styl je nostalgický i futuristický zároveň se spoustou potencionálních kontrastů. Je to “neoklasicismus”; hybrid. Klasicismus je navěky; přežije současné systémy…ale mi tvoříme jeho novou formu, která překoná zub času stejně dobře.

Jsou proti vám pořádány nějaké represe či bojkoty ze strany masmédií, policie či Antify? maté nějaké problémy s distribucí muziky či s pořádáním koncertů v Německu?

Ano, samozřejmě. Ale naučili jsme se stím žít, takže nahrávky prodáváme stejně dobře, jako pořádáme koncerty. Ještě k distribuci v Německu : Jsou zde nějaké bojkoty, ale nic hrozného, neobáváme se toho. Jen je všechno trochu delší a koncerty vyžadují více přípravy; musíme vynaložit více financí do organizace a bezpečnosti, ale je to pro nás únosné. takzvaná Antifa existuje, ale je nemocná..není to náš protipól. Má symptomy dlouhodobé vážné nemoci, abych byl přesný. Ale i my sdílíme mnoho vizí a muzikantů s rozdílnými názory. S ohledem na falešnou demokraciji ve které žiju, můžu být označován antidemokratem. nevadí mi to. Ačkoli nejsem nacionální socialista, popsal bych svůj světonázor jako fašistický. Já (Marcel) vidím fašismus z filozofického hlediska, jako snahu “dosáhnou cíle (pokud to bude nutné) za použití síly.” Tato forma nepředpokládá nějakou formu vůdcovství či diktatury, ale může být kombinovaná se skutečnou (tzn. svobodnou) demokracií. Za ta léta jsem byl světkem mnoha probouzení se evropské mládeže; začali se ptát a ne jen se chovat jako zmanipulované masy pod něčím vedením. Takže organizace se stále zlepšuje; uvnitř jednotlivých zemí, stejně dobře ale i v mezinárodním měřítku.

Je možné vytvořit novou kulturu a Novou Evropu, založenou na bázi evropské půdy, krve a víry v moderním světě neoliberalismu a globalismu? Je možné zvítězit v kulturní válce s Novým světovým řádem (New World Order)?

New World Order není nic jiného, než jen americká cesta diktatury. Pravý Řád není ani nový, ani stary, je věčný!Ale myšlenky, které spájí osoby věčného řádu, nejsou v dnešních dnech příliš populární (kdo by se chtěl hádat?). Všechno chce čas; nemoc současného světa se bude projevovat více a více. A pak …představitelé “demokracie” budou (myšleno literárně) tančit na sopce a žádná politická strana, nebo síla, nemůže odvrátit tento proces. Nynější úpadek se změní v apokalypsu. To mi vybavilo slova, která kdysy dávno pronesl Boyd Rice : “Konec světa je koncem nezadržitelného procesu…” a měl pravdu. Ale buďme si jisti, že s koncem příjde také znovuzrození; a to jak pro Evropu, tak i pro Rusko…oba povstanou z popela kulturního míšení.

Jaké jsou vaše plány do budoucnosti?

Plány do budoucnosti? V současnosti je těžké najít energii na život v dnešním dnu, v současnosti, takže je těžké plánovat něco do budoucna. Ale jakkoli může být budoucnost černá a vzdálená, doufáme, že nás nikdy neodradí od našich hudebních akcí. Další z koncertů Von Thronstahl proběhnou v Rakousku a Portugalsku a teď ještě plánujeme koncerty v Belgii.

Chtěli byste nakonec něco vzkázat čtenářům?

Aby byli připraveni a čekali, náš čas příjde, protože všechny činy jsou zbytečné, když není ta správná doba. My nechceme něco jako rezervaci pro naše myšlenky, či schované místo pro naše akce, chceme všechno! Kompletní Říši svobody. Všechno časem…

zdroj: rodnoverije.com
přeložil: Eiwatz

Nevkládám žádná poselství do své hudby. Neříkám lidem co si mají myslet nebo co mají dělat. Myslím že Der Blutharsch je v Evropě velmi kontroverzní. Lidé si myslí že jsme nacisté, bla, bla, bla, ale já nikomu nepřikazuji co si má myslet a cítit. Mohou si vybrat svým vlastním srdcem, nikomu neříkám co je správné a co špatné, lidé se mohou rozhodnout sami. Takže toto je můj vzkaz: “myslete podle sebe, dělejte svá vlastní rozhodnutí, něvěřte nikomu, kdo vám říká co si máte myslet nebo dělat”.

Jaký je tvůj vztah k minulosti? K tradicím?

Je to vždy politikaření, když se mě na to ptáš, ale politika to přestává být, když ti odpovím. Víš, v současnosti máme evropskou komunitu, jsou tu tendence vytvořit “Spojené státy evropské”. Zničit naši minulost, udělat Itálii stejnou jako Německo… Dnes je to jen euro – nemáme žádnou vlastní měnu. Stále se nás snaží více a více odtrhnout od minulosti, udělat z Evropy jeden velký trh. Myslím, že dnes je velmi nutné lpět na své minulosti, držet se svých tradic, dívat se zpět. Já chci aby Evropa byla Evropou. Abys když jedeš do Itálie, kde se mluví italsky, jedl italská jídla, platil italskými penězi … Když si jsem třeba v Rusku a chci pivo,všude mi dávají piva z dovozu…ale já nechci německé pivo, já chci ruské! Nepotřebuji posraný Mc Donaldy ve Vídni a Moskvě!… nevšímáme si faktu, že vše se stává více komerční, snadná výroba, nákup, prodej. Všechno z naší minulosti, historie, je vytlačeno tímto velkým komerčním hnusem.

Udržuješ ty osobně nějaké tradice? Zajímáš se o ně?

Ano. Já si myslím, že jeto ale velmi těžké když žijeme v moderním světě a máme všechny ty moderní věci. Letěl jsem do Moskvy, nešel jsem pěšky… Myslím si, že nejdůležitější věcí je využívat techniku, ale nebýt využíván technikou. nebo počítače – nesnáším je, opravdu, ale je tak snadné napsat e-mail.

Je vaše hudba “tradiční”?

Nemyslím si to, protože mixujeme mnoho odlišných stylů, nepovažuji se za muzikanta, beru mnoho malých částí a spojuji je v jeden celek. Ve svém konci je to multikulturalismus, ale je to stále evropské…něco jako “evropská tradiční hudba”… Je pro mě velmi těžké hodnotit vlastní muziku, protože pochází ode mě. Nemůžu vyjádřit proč, jak, nebo co cítím, když komponuji…

Uvažoval jsi někdy nad tím, že se Der Blutharsch podílí na znovuzrození Evropy?

Myslí, že je to velmi důleřité. Dnes je zde totální odpad, většina lidí jsou jen konzumenti. Většina z nich si vybírá lehkou cestu. Tradici máme ve svých duších, ale většina lidí je v současnosti tak zmanipulovaná, že neví nic o své historii …Mají své posrané životy, posranou práci a jsou součástí systému a všichni můžou v neděli snídat u Mc Donalda… neočekávám od nich nic…Ale vím ,že jsou zde stále lidé, kteří nesou ve svých srdcích tradici, stále nesou plameny minulosti a čekájí na probuzení. Jsou bohatí, jsou určitým typem…povýšenců?….

Co má vliv na muziku Der Blutharsch?

Každodení život a každodení pocity… Ano, hodně jsem četl a poslouchal nějakou muziku, ale to mě ve skutečnosti nijak neovlivnilo. Je to něco víc než jen čtení a poslech, pak vstoupíš do nějakého speciálního stavu mysli…Pro mě je to krapet emocionální záležitost. Dobrá, svým způsobem jsem možná byl ovlivněn, ale nedokážu to vyjádřit. Například jsem četl Stephena Kinga a pak si řekl: “Ano, něco jsem získal”…

Znáš nějaké nekomerční skupiny z Ruska?

Těžko říct. Velice málo. Reutoff, Sal Solaris, Neutral…Myslím, že tady je to stejné jako u nás, žádná scéna, jen uzavřené kamarádství…

Takže v Evropě je to to samé jako zde?

Ano, možná v Rakousku je to snadnější…máme své nezávislé labely a promotéry, ale situace je stejná.

Které německé skupiny máš rád?

Genocide Organ, Anazephalia… Skupiny jako Einstuerzende Neubauten. Víš, je těžké posuzovat muziku… Nejprve ji nemáš rád a pak ji poznáváš hlouběji a změníš názor…

Máš, nějaká místa odkud čerpáš inspiraci?

Prvním místem je Vídeň, protože tu žiji…možná Saint Petersburg, kde jsme účinkoval na Heilige Feuer festivalu…Těžko říct, cestoval jsem dost a inspirovalo mě kdeco…

zdroj: seidr.woods.ru
přeložil: ::Eiwatz::

Níže uvádíme výňatky z Evolovy knihy ‘Imperialismo Pagano’ a její německé verze ‘Heidnischer Imperialismus’. První kapitola má v obou vydáních stejný název: ‘My antievropané’. Je rozdělena do různých pododdílů: v obou verzích se první pododdíl nazývá ‘Evropská dekadence’, a části, které jsou v německé verzi vyškrtnuty, jsou zde označeny kurzívou, části k německé verzi přidané jsou označeny tučně a odlišnosti jsou označeny v závorkách (v textu, z něhož tento český překlad vychází, se žádné pasáže psané kurzívou ani tučně neobjevují – pozn. překl.). Druhý pododdíl se v originálu nazývá ‘Fašismus jako antievropa’ a v německém vydání ‘Nový symbol’; zde je odlišností mnoho a jsou tak významné, že uvádíme obě verze.

‘Imperialismo Pagano’ bylo vydáno roku 1928, pár měsíců před uzavřením Lateránskýh dohod mezi Itálií a katolickou církví v únoru 1929. Jak zhodnotil autor předmluvy posledního vydání ‘Imperialismo Pagano’ (Mediterranee, 2004) : „[Tato] brožura Julia Evoly, která zestručňuje a kombinuje několik článků, jež se poprvé objevily v letech 1926-27, byla původně míněna jako varování fašismu ohledně této události (tj. Lateránských dohod – ed.), která dle autorova názoru hrozila, že přistřihne křídla imperiálnímu potenciálu Mussoliniho režimu. Nebyl to pouze osobní apel, ale rekapitulace názorů vysoce heterogenního esoterického a pohanského světa, který se vytvořil z podnětu skupiny UR a který v Dohodách spatřoval pro fašistickou Itálii konec veškeré naděje na možné fašistické potvrzení duchovních hodnot neslučitelných s křesťanskou a konkrétně katolickou nadvládou. Toto dílo musí být chápáno v tomto kontextu, ale zároveň jako jednoznačná výzva Ducemu a všem „fašistům hodných toho jména“, kterou Evola jednoznačně napsal „ve formě volání do zbraně“. Je to tudíž neobyčejně polemická esej, která otevřeně čelí problémům, a je napsána tak prudkým a neústupným stylem, jak je to jen možné u třicátníka, pro něhož „Fašismu nebylo dost“, jak napsal o dva roky později v časopise ‘La Torre’. Toto dílo provádí přísnou kritiku na logické, politické, filozofické a náboženské úrovni, kritiku všech těch hodnot, všech těch okolností, všech těch mýtů, které dle Evoly brání fašismu a jeho vůli oživit národ a stát, jeho potřebě být ‘imperiální’: na jedné straně demokracie, liberalismu, komunismu, nepochopeného evropanství a zápaďáctví; na druhé straně křesťanství (ne pouze katolicismu) jako ‘oficiálního náboženství’“.

Vydání ‘Imperialismo Pagano’ vyvolalo tak prudké spory, že Evola, který v té době spolupracoval s oficiálními fašistickými časopisy, byl na několik let víceméně umlčen, dokud roku 1933 nebyl vydán německý, přepracovaný a upravený překlad tohoto díla. V roce 1959 se Julius Evola v článku magazínu ‘L’Italiano’ oficiálně postavil proti dalšímu publikování ‘Imperialismo Pagano’; až do své smrti roku 1974 svůj názor nezměnil a svůj odpor opakoval. Vyjádřil se k tomu ve své autobiografii ‘Il Cammino del Cinabro’. Vysvětlení není příliš přesvědčivé. Ve skutečnosti není v ‘Imperialismo Pagano’ nastíněna jediná idea, kterou by nebylo možno znovu nalézt v jeho pozdějších dílech, od ‘Maschera e Volto dello Spiritualismo contemporaneo’ (‘Maska a tvář současného spiritualismu’) (1932) k ‘Revoltě proti modernímu světu’ (1934), ‘Lidem uprostřed ruin’ (1953) a ‘Jízdě na tygru’ (1961) či dokonce, pokud jde o kritiku fašismu a nacionálního socialismu, v různých vydáních ‘Fašismu z pravého pohledu’ (1964-1970).

Z toho, co je nám známo z odpovědi psané Evolou jménem redakce časopisu Ur a Krur na obviňování, vznášená proti článkům této skupiny časopisem Ignis, je skutečnost, že ‘Imperialismo Pagano’ bylo mimo jiné míněno jako ‘duševní operace’ fašismu.

Evropská dekadence

Západní civilizace potřebuje kompletní obnovu, nebo se dříve či později zhroutí.

Uskutečnila nejúplnější překroucení logického řádu věcí.

Vláda hmoty, zlata, stroje, čísla již v sobě nemá dechu, ani svobody, ani světla.

Západ ztratil smysl pro vládnutí i poslušnost.

Ztratil smysl pro Čin i Rozjímání.

Ztratil smysl pro hierarchii, pro duchovní sílu, pro člověko-bohy.

Již nezná podstatu. Pro západního člověka již není živým tělem, tvořeným symboly, bohy a rituálními gesty – ["skvělým kosmem" místo "harmonií, kosmem" ] harmonií, kosmem, v němž se člověk volně pohybuje jako mikrokosmos v makrokosmu: naopak se rozložil na neprůhlednou a osudovou vnějškovost, mystérium, které se profánní vědy snaží ignorovat prostřednictvím svých zákonků a hypotéziček.

Západ již nezná Moudrost: již nezná majestátné ticho těch, kteří se ovládali, radostný klid proroků, překrásnou sluneční realitu těch, v nichž se idea stala krví, životem a silou. Moudrost byla vytlačena rétorikou ‘filozofie’ a ‘kultury’, vládou učitelů, novinářů, sportovců; plánů, programů a proklamací. Podlehl sentimentální, náboženské, dobročinné kontaminaci a rase lidí pěkných slov, kteří pobíhají jako šílení a oslavují ‘stávání se’ a ‘zážitek’, protože ticho a rozjímání jim nahání strach.

Západ již nezná Stát: Stát-hodnota, Impérium, jako syntéza duchovnosti a vznešenosti, jako cesta k ‘nadsvětu’, jaký oslnivě zářil od ["jaký byl znám velkým starověkým civilizacím od" místo "jaký oslnivě zářil od"] Číny k Egyptu, od Persie k Římu a západní Římské říši, byl zdolán buržoazní bídou víry otroků a kupčíků.

To, co je válka, jakožto hodnotu samu o sobě nadřazenou pouhému vítězství či porážce, jako onu hrdinskou a posvátnou stezku k duchovnímu naplnění, velebenou v Baghavadgítě bohem Krišnou ["proto je nebeský pobyt u Ódina ve Valhale privilegiem hrdinů padlých na bitevním poli; v islámu je džihád, , 'svatá válka', shodná s 'božskou cestou'; v árijské Indii je válečník na stejné úrovni s asketou, a v klasickém starověku je mors triumphalis pojímáno jako vítězství nad smrtí" místo "velebenou v Bhagavadgítě bohem Krišnou"] – co taková válka je, tito strašní evropští ‘aktivisté’ již neví, již neznají válečníky, ale pouze vojáky, a rozmíška jim již stačila k zastrašování a nucení k rétorice humanismu a patosu, či ještě hůře, k vychloubačnému nacionalismu a d’Annunzianismu ["k rétorice humanismu, pacifismu a sentimentalismu" místo "k rétorice humanismu a patosu, či ještě hůře, k vychloubačnému nacionalismu a d'Annunzianismu"].

Evropa ztratila svou jednoduchost, ztratila svou středovost, ztratila svůj život. Zlo demokracie ["Zlo demokracie a semitský jed" místo "Zlo demokracie"] ji naskrz rozežírá, od jejích kořenů k jejím květům, stejně jako zákon, vědy a spekulativní myšlenka. Vůdcové – bytosti, které se odlišují ne násilím, svým zlatem ["žízní po penězích" místo "svým zlatem"], schopnostmi vykořisťovatelů otroků, ale naopak svými nesnižitelnými kvalitami života ["neochvějnými a transcendentními kvalitami života" místo " svými nesnižitelnými kvalitami života"], žádní neexistují. Evropa je velké bezvýznamné tělo, které se zalévá potem a je nepokojné kvůli úzkosti, jíž si nikdo neodvažuje vyjádřit ["které je posedlé a vyčerpané úzkostí, jíž si nikdo neodvažuje vyjádřit" místo " které se zalévá potem a je nepokojné kvůli úzkosti"], jehož krví je zlato, jehož masem jsou stroje, továrny a zbraně, jehož mozkem je stránka novin – mohutné tělo, jež se zmítá a převrací ["beztvaré tělo, jež se neklidně zmítá" místo " mohutné tělo, jež se zmítá a převrací"], hnáno temnými a nevypočitatelnými silami, které nesmiřitelně rozdrtí každého, kdo se pokusí proti němu postavit či jen uniknout z jeho pout.

Toho všeho je schopna velebená západní ‘civilizace’. Toto je chvástavý důsledek pověry o ‘postupu’ – za Římskou říši (*), za starověký Východ, za velký Oceán ["za římskou imperialitu, dórskou Helladu a všechny ostatní významné původní civilizace Árijců" místo "za Římskou říši, za starověký Východ, za velký Oceán"].

A každý den se utahuje oprátka kolem těch, kteří jsou ještě schopni velké averze a velké vzpoury.

Fašismus jako antievropa ['Imperialismo Pagano']

Může být fašismus základem pro obnovu antievropy?

Je dnes fašismus schopen takového stupně uvědomění, jenž je pro tento úkol nezbytný?

Fašismus povstal zezdola, z nejasných potřeb a brutálních sil, které rozpoutala válka v Evropě. Fašismus se živil kompromisy, rétorikou a bezvýznamnými ambicemi bezvýznamných lidí. Organismus státu, který ho vytvořil, je často nejistý, těžkopádný, násilný, omezený a není prost nejasností.

Nicméně, pokud se dnes rozhlédneme kolem sebe, po úpadku dvou států – Ruska a Německa – které si zachovaly zbytky hierarchických hodnot, i když pokřivených a materializovaných, shledáváme my na Západě, že fašismus je naším jediným důvodem k naději.

Fašismus za všech okolností vytvořil tělo. Toto tělo však stále postrádá duši; a tato duše – a nadřazený akt, který ho může ospravedlnit, doplnit, přinutit ho skutečně se postavit jakožto princip proti všemu evropskému – jen tato duše, jak jsme uvedli jinde, toho může dosáhnout, pokud fašismus prostřednictvím radikálního, opravdového a absolutního převratu učiní nový skok právě opačným směrem, než je ‘normalizace’ a zburžoaznění, které jím nyní začínají prostupovat. Musí se mu podařit oživit nevšední řád meta-ekonomických a meta-politických hodnot.

Nesmí to však dát podnět k nedorozuměním. Fašismus v podstatě vyrostl na mladistvých, rázných silách připravených na cokoliv, odolných vůči abstrakcím doktrín, odolných vůči chorobě ‘kultury’. Toto je živé jádro a ti, kteří se dnes začínají znepokojovat kvůli ‘filozofii fašismu’ a ‘fašistické kultuře’, jsou sami symptomy úpadku či alespoň odklonem od směru, jímž se fašismus musí ubírat, aby hlásal něco skutečně nového, opravdovou revoluci, jakožto opak těch, o nichž lze s ironií říci: „plus ça change, plus c’est la même chose“.

Ne. Fašismus musí zůstat antifilozofický, pevně a odhodlaně. A navíc musí při svém prosazování se smést špinavou krustu prázdných řečí, sentimentality, moralizování a pokrytecké religiozity, jíž Západ vše zastřel a humanizoval. Je nezbytné, aby někdo – třebas i barbar – konečně vtrhnul do chrámu, aby vyhnal jako korupčníky všechny ty, kteří v ‘civilizované’ Evropě slavili úspěch s monopolizováním ‘Ducha’, Dobra a Zla, Vědy a Božského, a prohlásili se za jejich propagátory, kdežto ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověra navrstvily nad hmotou.

Tomu všemu musí být řečeno: ‘Dost!’, aby mohli nějací lidé alespoň znovu získat zpět dlouhé cesty, dlouhé nebezpečí, dlouhý pohled a dlouhé ticho; aby mohl vát vítr z otevřeného moře – onen vítr STŘEDOMOŘSKÉ TRADICE – který probudí spoutaný lid Západu.

Anti-filozofie, anti-sentiment, anti-literatura, anti-náboženství: toť předpoklad. Dost! Toto musí být řečeno estetismům a idealismům: dosti žízni duše, která sobě tvoří semitského boha k zbožňování a úpěnlivým prosbám; již dosti potřeby, která svazuje bídné lidi ve společné závislosti ve jménu soudržnosti, kterou každý z nich postrádá.

Postoupit dál a nad toto všechno s čistými silami, které tedy budou muset splnit úkol, který přesahuje ‘politiku’, přesahuje společenský zájem, a který musí ignorovat hlučný projev a povrchní ozvěnu, a který je takový, že materialistická síla, která chvěje věcmi i lidmi, již neslouží cíli.

My v Itálii musíme skrze tvrdou disciplínu, neochvějné sebeovládání, vážnost a jednoduchost vytvořit v tichu energickým a dychtivým snažením jednotlivců elitu, v níž se znovu probouzí k životu Moudrost, ona starožitnost, jež je nevyjádřitelná, jež povstává v hermetickém a pythagorejském tichu, jež žije z nadvlády smyslů a duše, a neprojevuje se prostřednictvím argumentů a knih.

Musíme se probudit do obnoveného, oduševnělého a ostrého vnímání světa, ne jakožto filozofického konceptu, ale jako něčeho, co pulsuje v rytmu naší vlastní krve: vnímání světa jakožto moci, jakožto svižného a svobodného rytmického tance Šivy; vnímání světa jakožto posvátného aktu (Véda). Toto vnímání vytvoří silné, tvrdé, aktivní, sluneční, středomořské bytosti, bytosti učiněné ze síly a pouze síly, otevřené tomuto smyslu pro svobodu a velikost, tomuto dýchání kosmu, o němž ‘mrtví’ tolik blekotali, ale jemuž málo rozuměli.

Proti profánní, demokratické a materiální vědě, vždy relativní a podmíněné, otroku nepochopitelných jevů a zákonů, němé pokud jde o hlubokou realitu člověka, musíme probudit – v této elitě – posvátnou, vnitřní, skrytou, tvořivou vědu iniciační, vědu sebenaplnění a pozvednutí se, vědu, která vede k okultním silám, jež ovládají náš organismus a ona nad nimi vytváří nadvládu, aby se ne jako v mýtu, ale v nejpozitivnější skutečnosti, rodili lidé znovu jako bytosti silnější než zákony těla a podmínky prostoru a času.

Pak vzniknou vůdcové, rasa vůdců. Neviditelní vůdcové, kteří netlachají a nepředvádí se, ale konají přesvědčivě a mohou učinit vše. Pak bude existovat v Evropě centrum – v této Evropě bez centra.

Je zcela chybné nazývat problém hierarchie jinak než jako problém vytvoření vůdců, zcela individuální a vnitřní problém. Hierarchie existuje pouze, když je nějaký vůdce, a ne naopak.

Je zcela chybné představovat si, že říše může být zbudována na základě ekonomických, vojenských, průmyslových či dokonce ‘ideálních’ faktorů. Impérium je dle iránských a římských konceptů něco transcendentního, a může ho být dosaženo pouze těmi, kteří mají moc přesáhnout životy bezvýznamných lidí a jejich tužeb, jejich národní pýchy, jejich ‘hodnot’ a jejich bohů.

Tomuto staří rozuměli, když své císaři prohlašovali za bohy, když spojovali královskou důstojnost a duchovní důstojnost. Budou tomu rozumět mladí barbaři, kteří se odvážili znovu vyvolat Orla a Svazky prutů? Budou rozumět, že není jiné alternativy, že toto je jediná podmínka, díky níž jejich ‘revoluce’ nemůže být jen bezvýznamnou, podružnou událostí v nedůležitém národě, ale zárodkem návratu Říma, prvního světélka v husté mlze evropského úpadku a principem skutečné obnovy?

Nový symbol ['Heidnischer Imperialismus']

Je v tomto potemnělém světě ještě možné dosáhnout osvobození a obrození?

Je dnes Evropa schopna takového stupně uvědomění, jenž je pro tento úkol nezbytný?

Nenechme se mýlit: teprve až porozumíme velikosti úkolu, budeme schopni konat. Musí se vzít na vědomí hrozivá realita zničujícího duchovního procesu, jehož kořeny spočívají téměř na počátku prehistorie, jehož kulminující fáze splývají s těmi, které dnešní lidé vyzdvihují jakožto své civilizační hodnoty, a jejich vlivy se nyní projevují ve všech oblastech myšlení a konání.

Není to otázka kompromisů a přizpůsobování. Je zapotřebí síly nového středověku – vnitřní i vnější vzpoury barbarské čistoty. Filozofie, ‘kultura’, každodenní politika: nic takového. Není to otázka obrácení se na druhou stranu této postele agónie. Je to otázka toho, konečně procitnout a vstát.

Tu a tam stále existují lidé, v nichž žijí vzpomínky na starou vznešenost, kteří jsou jako jedinci neklidní a cítí potřebu reagovat, někdy v této sféře kultury, někdy v oné. Co musí být vyvoláno zpět do vědomí těchto roztroušených lidí, než bude pozdě, je velikost neznající omezení a osobní zájmy, které je nyní vysilují. Neúprosné jednání musí zajistit, že se jejich nejčistší síla ukáže nezdolnou, připravenou rozbít špinavou krustu prázdných řečí, sentimentality, moralizování a pokrytecké religiozity, jíž Západ vše zastřel a humanizoval.

Ten, kdo vchází do chrámu, ať už má sebevíc z barbara, má nesporně povinnost vyhnat jako korupčníky všechny ty, kteří v ‘civilizované’ Evropě slavili úspěch s monopolizováním ‘Ducha’, Dobra a Zla, Vědy a Božského, a prohlásili se za jejich propagátory, kdežto ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověra navrstvily nad hmotou.

Tomu všemu musí být řečeno: „Dost!“, aby mohli nějací lidé alespoň znovu získat zpět dlouhé cesty, dlouhé nebezpečí, dlouhý pohled a dlouhé ticho; aby mohl znovu vát vítr z otevřeného moře – vítr původní nordické tradice – která probudí spáče na Západě.

Anti-filozofie, anti-humanitářství, anti-literatura, anti-’náboženství’, toť předpoklad. Dost! Toto musí být řečeno estetismům a idealismům ; dost! Žízni duše, která sobě tvoří semitského boha k zbožňování a úpěnlivým prosbám; již dosti potřeby, která svazuje bídné lidi ve společné závislosti ve jménu soudržnosti, kterou každý z nich postrádá.

Musíme postoupit dál a nad toto všechno s čistými silami, jež tedy budou muset splnit úkol, který přesahuje ‘politiku’, který přesahuje společenský předsudek, který musí ignorovat hlučný projev a povrchní ozvěnu, a který je takový, že materialistická síla, která chvěje věcmi i lidmi, již neslouží cíli. V tichu musíme skrze tvrdou disciplínu, rozvážnost a zdolávání sebe samých vytvořit vytrvalým a dychtivým snažením jednotlivců elitu, v níž bude znovu žít ‘sluneční’ Moudrost: ona starožitnost, jež je nevyjádřitelná, jež povstává z hlubin smyslů a duše, a jež se nevyjadřuje argumenty a knihami, ale tvořivými činy.

Musíme se probudit do obnoveného, oduševnělého a střízlivého vnímání světa, ne jakožto filozofického konceptu, ale jako něčeho, co pulsuje v rytmu naší vlastní krve: vnímání světa jakožto moci, vnímání světa jakožto rytmu, vnímání světa jakožto posvátného aktu. Toto vnímání vytvoří silné, tvrdé, aktivní, sluneční, středomořské bytosti, bytosti učiněné ze síly a pouze síly, otevřené tomuto smyslu pro svobodu a velikost, tomuto dýchání kosmu, o němž ‘mrtví’ tolik blekotali, ale jemuž málo rozuměli.

Proti profánní, demokratické a materiální vědě, vždy relativní a podmíněné, otroku nepochopitelných jevů a zákonů, hluché k nejhlubší realitě člověka, musíme probudit – v této elitě – posvátnou, vnitřní, skrytou a tvořivou vědu, vědu sebenaplnění a ‘pozvednutí se’, vědu, která vede k okultním silám, jež ovládají náš organismus a spojují se s neviditelnými kořeny rasy a věcí samotných, a která nad těmito silami vytváří nadvládu; aby se ne jako v mýtu, ale v nejpozitivnější skutečnosti, rodili lidé znovu jako bytosti, které již nenáleží ‘životu’, ale nyní již ‘více než životu’, a jsou schopny transcendentních skutků.

Pak tu budou vůdcové, rasa vůdců. Neviditelní vůdcové, kteří nemluví a neukazují se, ale jejichž konání nezná odporu a mohou učinit vše. Pak bude existovat v Evropě centrum – v této Evropě bez centra.

Je zcela chybné si myslet, že můžeme dosáhnout obnovy, pokud nebude obnovena hierarchie, to jest, pokud nezavedeme vyšší zákon, nadřazený řád, který může nalézt potvrzení pouze v živé realitě vůdců, nad nižšími formami, spojenými se zemí a hmotou, člověkem a člověčím.

Je také zcela chybné věřit, že Stát může být něčím jiným než civitas diaboli, pokud se neoživí jako Impérium, a je také chybné chtít zbudovat ono Impérium na základě ekonomických, vojenských, průmyslových či dokonce ‘intelektuálních’ či nacionalistických faktorů. Impérium je dle původní koncepce, zakořeněné v Tradici, něčím transcendentním, a může ho být dosaženo pouze těmi, kteří mají moc přesáhnout životy bezvýznamných lidí a jejich tužeb, jejich sentimentu, jejich národní pýchy, jejich ‘hodnot’ a jejich bohů.

Tomuto staří rozuměli, když na vrcholu své hierarchie uctívali bytosti, v nichž se královská podstata snoubila s posvátnou, v nichž světská moc byla prostoupena duchovní autoritou podstaty ‘již ne lidské’, nositele tajemné a nezdolné síly ‘vítězství’ a ‘štěstěny’; kdy v každé válce ožíval kus ‘svaté války’, něco univerzálního, něco ohromujícího, co oslovovalo a organizovalo vše s čistotou a nevyhnutelností velkých sil přírody.

Budou tomu rozumět ti, kteří stále mohou či stále chtějí klást odpor? Budou rozumět tomu, že není jiné alternativy? Že není jiný duch, ať už v jiných formách či jiných podobách, který musí být probuzen? Že toto je jediná podmínka, díky níž jejich ‘revoluce’ může být něčím více než triviální, podružnou událostí v jednom národě, může se stát univerzálním konceptem, prvním paprskem světla v ‘temném věku’ – západní kali-yugi (stádium hinduistického cyklu světa, doprovázeného ztrátou identity a vzestupem kolektivismu – pozn. překl.), a principem skutečné obnovy, jediného možného obrození?

Julius EVOLA

(*) Není pochyb o tom, že slovo ‘imperialismus’ v nás dnes vyvolává představu politiky agresivního a krutého rozšiřování něčí vlády na úkor cizích zemí, v podstatě ve jménu ekonomických zájmů, což je vlastně základ každého moderního imperialismu, od toho katolického ve Španělsku až k tomu reformovanému britskému. Vytvoření toho druhého, jak ukázal Evola i další, vychází převážně z rozhodnutí judaismu využít v určitém bodě historie Velkou Británii, aby dosáhl svého konečného cíle vytyčeného Jehovou. Zdá se, že stoupenci tohoto božstva založili v posledních několika desetiletích na druhé straně Atlantiku nový organismus, na němž parazitují a působí pro tento účel: „Všechno bohatství světa musí náležet vám“ – „Oni (všechny národy) vám musí sloužit“ – „Pohltíte všechny národy, které vám Jehova, váš Bůh, vydá.“

Zaměňovat dnes tuto démonickou parodii na říši s Impériem je velkou chybou, které se v současnosti vlastně dopouští většina lidí, což dokonale nahrává podvratným silám. Dokázat, co odlišuje Impérium od jeho moderní parodie, by nebylo těžké. Existuje mnoho příkladů z historie, některé jsou velmi konkrétní, což dokazuje, že ona parodie, v níž je vše utopeno po Machiavelliho způsobu v pseudo-principu rovnostářství, je pouze stínem Impéria, které prosazuje posvátnost hierarchického a aristokratického principu. Naším úmyslem zde však je pouze obrátit pozornost čtenáře k výhodě používání slova ‘imperialita’ místo ‘imperialismus’ – které, mimochodem, podvodníci, o nichž jsme se právě zmiňovali, nikdy nepoužívají v souvislosti se sebou a monstrózním výtvorem, k jehož udržování a rozvíjení jsou najmutí – aby odlišovali jedno od druhého, a tak vyhráli bitvu ve válce slov, která dnes zuří na kulturní a politické úrovni. Slovo ‘imperialità’ bylo vyškrtnuto z italského slovníku v roce 1965.

Copyright © 2005 Thompkins & Cariou

Z angličtiny přeložil Wolf

Evropské kultury jsou ohroženy “globalizací” ekonomiky, která upřednostňuje bezodkladnou poptávku konzumenta před významem místa či úctou k duchovním hodnotám a kulturnímu dědictví. Cizí společnosti, televizní mýdlové opery, noviny, reklama a velká část hudebního průmyslu šíří uniformní, nízkou kulturu, založenou na materialismu a krátkodobých vztazích, dle níž je jedinec redukován na úroveň pasivního konzumenta. Globalizace je založena na ignorování minulosti a lhostejnosti vůči budoucnosti – a na současnosti, pro níž je stále charakterističtější krize ekologická i duchovních hodnot. To činí nezbytným odmítnout veškeré formy utlačovatelského cizího imperialismu, jakým je mezinárodní finanční kapitalismus, sionismus a podobně, a nalézt opatření zaměřená na znovuzískání živého zájmu o sebeurčení evropského lidu. NATO je vojenská síla, jež je evropskému kontinentu cizí, a je vytvořena a užívána pouze se záměrem vojensky prosadit záměry Západu.
Obrana kulturní různorodosti, sebeurčení a ochrana původních evropských kulturních tradic by měla být jádrem vládní politiky ve vztahu ke vzdělání, ekonomice a obraně. Toto všechno činí pro Evropu nezbytným stav politické nezávislosti a ozbrojené neutrality. Evropa si musí vybudovat nezávislé vojenské postavení, aby evropský lid mohl prosazovat své vlastní zájmy a bránit se proti intervenci a tímto proti agresivním národům. To vyžaduje odpor vůči všem cizím vojenským základnám na evropské půdě a odsouzení represivních a demoralizujících škrtů v ozbrojených silách.
Znamená to také především zachovat evropskou identitu jak kulturní, tak etnickou.

Dnešní Evropská unie
Politici soustavně prohandkovávají téměř každé právo rozhodovat pro nezávislou evropskou budoucnost. Svírají Evropu obchodními smlouvami a nadnárodními společenstvy, která v lepším případě omezují svobodu jednání a v nejhorším jsou nepříznivé pro její kulturní a ekonomické přežití. Týká se to Evropské unie (EU) v jejím dnešním uspořádání – dříve známé jako Evropské společenství či Společný trh. NATO a GATT také ohrožují svobodu Evropy, spojují její národy s cizími politickými a ekonomickými zájmy a (v případě GATT) připoutávají je ke “globální ekonomice”, založené na nuceném přesunu obyvatelstva tak, aby to uspokojovalo “požadavky trhu”. Řada slabých, nereprezentativních vlád se vzdala práva lidí na sebeurčení před nadnárodními společenstvy, jakými jsou Evropská unie a NATO. EU narušuje evropskou suverenitu. Je to výtvor nadnárodního kapitalismu, zaměřený na upravení národních hranic a politických struktur pro maximalizaci zisků, spíše než na vyjádření zájmů evropských národů a ochranu rozmanitých (nicméně spřízněných) evropských kultur. Eurofederalismus nevytváří federaci či síť autonomních a spolupracujících komunit, ani neochraňuje místní kultury. Místo toho vytváří chronickou centralizaci a vzdálenou, utlačovatelskou byrokracii. Evropská unie je založena na ekonomických zájmech a odnímá národním (či regionálním) vládám moc a svěřuje ji do rukou bankéřů a ekonomů, kteří mají užší vztahy k mezinárodním korporacím než k potřebám lidí. EU urychluje v Evropě krizi politické legitimity a provádí program ničení národní identity evropského lidu prostřednictvím nuceného přistěhovalectví, nucené měnové politiky, proti zemědělství zaměřených ekonomických postojů, nucené ekonomické a vojenské integrace, která ničí soběstačnost evropských národů. Toto je EU v praxi, tj. anti-evropská.

Cizí infiltrace
Aby Evropa znovu získala své uvědomění, musí se zaměřit na své specifické evropské dědictví a jeho rozvíjení. To znamená odmítnout cizí vlivy všeho druhu. Jedním z nejnaléhavějších problémů je masová infiltrace cizích etnik. Cizí etnické menšiny již tvoří značnou část současného obyvatelstva v mnoha evropských zemích. Vlády se nikdy neradily s domácími komunitami, zda se chtějí stát “multikulturními”, či si udržet svou identitu. Přistěhovalectví proto bylo jednou z mnoha zbraní namířených proti evropským národům politickou a ekonomickou elitou, která nerespektuje jejich tradice a má prospěch z jejich rozmělnění. Příchod skupin nového obyvatelstva přispěl k roztříštění a rozpadu rozvětvené rodiny a podpůrného systému, které tyto komunity potřebují k přežití. Rozpad komunity následně vedl k rozvíjející se kultuře násilí, nedůvěry a nenávisti. Není to chybou přistěhovalců a stejně tak řešení problémů, které nyní postihují starší a novější obyvatelstvo, nespočívá ve “vytváření obětních beránků” či jiném vzájemném obviňování. Kulturní identita evropských národů musí být chráněna proti zničení původních tradic vykořisťovatelskou ekonomickou globalizací a “politicky korektním” sociálním inženýrstvím a proti silám transatlantického imperialismu, vojenské intervenci, spojené s cizími zájmy, centralizací a globální ekonomikou. Zničení našich kultur slouží zájmům nadnárodních byrokratů a mezinárodních korporací, protože nás redukuje na vykořeněnou, pomíjivou populaci, oddělenou od své historie. To je důvod, proč masové přesuny ekonomických přistěhovalců do Evropy byly podporovány všemi stranami establishmentu, a politika nucené asimilace byla vnucena domácímu obyvatelstvu i přistěhovalcům. Tato politika asimilace je často označována jako “multikulturalismus”, ale prakticky zahrnuje narušení jak většinových, tak menšinových kultur, a mohlo by se výstižněji nazvat “monokulturalismus”. Vůdci muslimské komunity např. nedávno kritizovali vyučování “multi-náboženství” na státních školách kvůli tomu, že podkopává koncept náboženské víry, a tak je škodlivé pro muslimy, stejně jako pro křesťany či jiné náboženské komunity.
Při dnešním demografickém trendu se původní evropský lid stane ve svých vlastních zemích menšinou během šedesáti let. Aby se zajistilo, že k tomu nedojde a že evropský lid si uchová svou domovinu a identitu, je nutné okamžitě zastavit veškeré další přistěhovalectví, okamžitě vypovědět kriminální a ilegální přistěhovalce, a je nutné zavést systém dobrovolného vystěhování, dle něhož by přistěhovalcům, kteří jsou zde legálně, byla dána možnost se vrátit do zemí svého etnického původu. To má zajistit, aby všechny národy mohly žít ve svém vlastním prostředí a rozvíjet vlastní tradice v souladu se svými kulturními, jazykovými a osobními kvalitami. To nezahrnuje, ani nepodporuje nenávist jakéhokoliv druhu – ale spíše staví na tom, že jedinou naději na rozvoj lidstva v nový a šťastnější svět je geografická a sociální suverenita všech národů.
Rasismus definovaný jako domněnka, že jedna kultura či jedna skupina lidí je podstatou nadřazená jiné a že by se to mělo odrazit ve vládní politice, musí být kategoricky odmítnut. Naproti tomu respektujeme a oceňujeme všechny lidské kultury — naši vlastní, stejně jako jiných národů. Nepřipouštíme, že může existovat něco jako hierarchie kultur. Zároveň ale také rozhodně tvrdíme, že nucená asimilace a “pozitivní diskriminace” jsou nepřijatelné a že pokusy vnutit tuto politiku různým národům v našich zemích může vést jen k odcizení a konfliktu. Namísto multikulturního souladu se snažíme zachovat rozmanitost kultur, neboť věříme, že kulturní identita je lidské právo a že žádná demokratická, udržitelná společnost nemůže existovat bez silných kulturních základů.
To znamená nutnost okamžitě zastavit další masové přistěhovalectví, bez ohledu na to odkud, a spravedlivé, ovšem striktní omezení těch, jimž je poskytnut azyl. Je nutné uznat, že přesuny populace jsou konečným důsledkem bídy, obchodu se zbraněmi, svévolně vymezených hranic, diktátorství a drancování zemí v zájmu korporací. Tyto problémy by měly být vymýceny u kořene tím, že se odlišné kultury naučí spolupracovat.

Zdroj: stránky Integral Tradition

Z angličtiny přeložil Wolf

Judaismus je stejně jako křesťanství monoteistické náboženství, ale na rozdíl od křesťanství je také vírou jednoho lidu, vymezeného rasově a vyvoleného Jehovou jakožto neobyčejný lid, odlišný od ostatních (Pátá kniha Mojžíšova 7:1-6).

Ačkoliv náboženská logika monoteismu, logika, kterou se řídí i křesťanství, by měla mít za následek, že morální hodnoty vyhlášené jediným Bohem, výhradním tvůrcem vesmíru a výhradním božským garantem morálního řádu, jsou za všech okolností platné pro každého, judaismus se oné logice opatrně vyhnul a místo toho rozvinul zvláštní pravidla, dovolující a dokonce vybízející k nižším morálním standardům při interakci židů s nežidy, opovržlivě nazývanými goyim, jejichž různá národnostní forma je pro talmudský judaismus ”bezbožným královstvím”, nepřátelským pro skutečný boží lid. Na druhé straně je křesťanství skutečným etickým monoteismem: křesťanská víra v existenci jediného Boha opravňuje existenci univerzálních morálních norem, jež vládnou celému lidstvu. Pro dobrého křesťana jsou etická pravidla univerzální; pro dobrého žida jsou etická pravidla podmíněna náboženskou a etnickou příslušností. Proto je pro zbožné židy morálně přípustné podvádět a šidit nežidy.

Jehova je Bůh všech národů, jiní bohové jsou falešní či démoničtí, ale on preferuje jeden lid, židovský lid, s nímž uzavřel jedinečnou Úmluvu. Víra ve svou božskou vyvolenost mohla přivést židy k tomu, aby se drželi ve svých jednáních s nežidy vysokého morálního standardu; v praxi to obvykle vybízelo k opaku. Monoteismus židů jako nedělitelné rodinné vlastnictví, jež se předává po celé generace, náleží jedinému lidu, potomkům Abrahama a Sáry (Genesis 17:7), který vysvětloval jím proklamovaný, výjimečný vztah s Jehovou jako výzvu zříci se či zmírnit morální pravidla při svém jednání s goyim, považovanými za nevyvolené, na které se tudíž se nevztahuje Úmluva poutající Boha k člověku. Židé jsou “ontologicky jiní”, jak se jednou vyjádřil Elie Wiesel.

Mezi křesťanským a židovským monoteismem je, navzdory jejich společnému původu, další důležitý rozdíl. Judaismus, obávající se expanze a rozdrobení posvátné demografie Jehovovy preferované rasy, se v historii zdráhal šířit svou charakteristickou náboženskou víru mezi nežidy, zatímco křesťanství se vždycky snažilo hlásat dobrou zprávu o spáse všem národům, protože “Bůh nedělá rozdíly mezi lidmi” (Skutky 10:34) a cítí nezaujatou lásku k celému lidstvu.Také v tomto se křesťanství řídí logikou monoteismu: Pokud existuje pouze jeden Bůh a jeden způsob, jak Boha správně uctívat, pak by tyto rozhodné pravdy, jak křesťané věří a (bohužel) i praktikují, měly být rozšířeny po celém světě kvůli našemu společnému lidství. Všichni lidé pocházejí ze společného lidského rodu (Skutky 17:26), jenž má kořeny u jediného Stvořitele, takže záměry Boha Otce musí být učiněny známými všem jeho dětem.

Křesťanský Bůh je globalista nerozlišující národy, židovský Bůh je rasový šovinista. Vyznavači prvého jsou náchylní k destruktivním požadavkům, založeným na obecných morálních principech (jako je “rovnost” a “antirasismus”); vyznavači druhého jsou rozumně neteční k jakémukoliv principu, který je v rozporu s jejich vlastními zájmy. Pro talmudský judaismus znamená milovat svého bližního milovat jiné židy. Judaismus je proto ideálním náboženstvím pro etnické soutěžení v multi-etnických společnostech, protože považuje vlastní zájmy židů za morální dobro. V očích židovského Boha je to, co je dobré pro židy, dobré samo o sobě, a blaho bezbožného nežidovského království je v nejlepším případě nedůležité.

Nenáboženská záludnost modlitby Kol Nidre o svátku Yom Kippur, která preventivně zprošťuje židy jakýchkoliv slibů, jimiž se v nadcházejícím roce zavážou, je symptomem tohoto božsky schváleného dvojího standardu, který v historii zformoval postoj židů k obyvatelstvu, jež je hostilo.

Zdroj: stránky Nouvelle Droite

Z angličtiny přeložil Wolf

Radikální tradicionalismus je doktrína okultní a iniciační náboženské školy, vytvořená na počátku a v polovině 20. století italským baronem Juliem Evolou. Protože je “okultní” , doktríny, jež učí jsou “skryté” (okultní znamená skryté).

Jejich pochopení vyžaduje výzkum a studium takových oblastí jako antropologie, historie a náboženství, které leží mimo hlavní proud, a které představují ztracenou moudrost. Tradicionalismus je syntézou hlavních náboženských kultur – pohanských náboženství Střední Ameriky, Evropy a Asie, stejně jako stoicismus, taoismus, hinduismus, buddhismus a další hlavní eurioasijské kulturní názory. Je to nesemitská náboženská tradice, což znamená, že neexistuje v souvislosti judaismus-křesťanství-islám a obecně na tato náboženství pohlíží negativně.

Co následuje, je základní “příběh” tradicionalismu a jeho hlavní názory. Protože je iniciační, chápání jedné ideje víry je založeno na chápání jiných, nižších idejí. S rostoucím chápáním této moudrosti jedinec postupně přechází od běžného chápání světa k hlubšímu a smysluplnějšímu chápání “skryté” základní struktury světa. Protože toto vědění je osvojováno postupně, pokud jsou někomu předloženy závěry vyššího stupně předtím, než pochopil nižší ideje, o něž se opírá, je idea natolik odloučená od převážne vyráběných a umělých konceptů moderního světa, že se zdá být zvláštní a směšná. Představte si, že by vám byly prezentovány biblické příběhy, kdybyste vyrostli v kultuře bez semitského náboženství jako dominantní víry! Nicméně Evola poznamenává, že tato doktrína byla “normální” pro všechny nebarbarské národy světa celá milénia až do nedávna, kdy doktríny “temné strany” – jako progresivní “ismy” – liberalismus, neokonzervatismus, bolševismus, globalismus apod. počaly ničit skutečnou kulturu všech národů po celém světě.

Co následuje, je jasně normální pohled na svět, hluboce zakořeněný v naší historii a kultuře, ať jste Ir či Řek, Peršan či Japonec, a zdá se nevhodný pouze v souvislosti s mimořádně abnormální situací vyplývající ze zbližování množství sil, jež se vyvíjely posledních několik století. Shledávám tradicionální systém nejlepším a nejucelenějším kontextem pro chápání a vysvětlení historie a společenského vývoje lidstva, a nejužitečnějším pro prorocké analýzy politiky, kultury a toho, co vede společnost k prospěritě či pádu. Nikoho nežádám, aby na něj přešel, ale myslím si, že je důležité, aby kandidát při posuzování dostatečně chápal základní světonázor.

————————————————

Na počátku byla lidská rasa civilizovaná a obývala oblast na dalekém Severu a v Arktidě. Ostatní lidé na Zemi byly barbaři a zvířata, neschopni konat tvořivě a s rozumem. Z neznámých důvodů – nejspíš změnou klimatu – byli lidé na Severu vytlačeni ze své domoviny a začali ve dvou fázích osidlovat zbytek Země. První fáze mířila na jih přes severní Asii a tato fáze se jmenuje Hyperborejská. Druhá mířila na jih přes velký kontinent, který kdysi existoval uprostřed Atlantského oceánu, a je známa jako Atlantská fáze.

Přibližne 10 milénií před Kristem – cca 10000 let př. n. l. – byl atlantský kontinent zničen přírodní katastrofou, která ho potopila do moře. V čase mezi počátkem tohoto osídlení a jeho zničením se lid Atlantidy rozšířil po Zemi a osídlil Severní a Jižní Ameriku, části Evropy, Severní Afriku a Jižní Asii. Zvláště egyptská civilizace se vždy považovala za kolonii Atlantidy a prehistoričtí obyvatelé Irska – Tuatha de Danaan – a Řecka – Danaanové – byli nejspíš odnoží atlantské kultury. Inkové a Aztékové se také domníval, že jim byla dána kultura jakýmsi nadřazeným národem mořeplavců na dalekém severu Atlantiku.

S lidem Atlantidy soutěžil lid Hyperborejské fáze, kteří se rozšířili po Zemi ve vlnách, jež zahrnovaly keltské, germánské a slovanské invaze do Evropy, severní invaze, které vedly k založení starověké řecké kultury, árijské invaze do Indie, osídlení Středního východu a Persie, a založení čínské civilizace.

Všechny hlavní světové civilizace – ve Střední Americe (mayská), Severní Evropě (skandinávská-slovanská-keltská), Jižní Evropě (řecká-římská), Severní Africe (egyptská-kartáginská), Středním Východě (babylónská-asyrská-perská), indická a čínská – tudíž měly své kořeny v jedné společné civilizaci. Ona civilizace je civilizací Tradice. Když lidé měli Tradici, žili ve stavu blaženosti a dokonalé harmonie s vesmírem a přírodním zákonem. Když ztratili svoji domovinu a smísili se s nižšími lidmi, kteří obývali Zemi, jejich kultura se zředila a oni nastoupili cestu cyklického úpadku.

Klíčem ke struktuře tradicionální civilizace je idea kasty. Kasta není omezující faktor, ale je systémem společenské organizace, která je navržena tak, aby každému člověku dovolila nejlépe nalézt způsob svého vyjádření. V každé tradicionální kultuře, od irské-keltské-druidské až po hinduistickou brahmánskou, jsou čtyři kasty. Je císař-král, který je sluhou božstva a který spočívá nad všemi kastami, a náboženská kasta, jež mu slouží. Je kasta bojovníků, o níž se opírá společenský řád. Je kasta obchodníků, která pečuje o materiální potřeby. A je kasta dělníků, která vykonává fyzickou práci. Tyto kasty mají každá symbolické zpodobnění – zlato pro nejvyšší, následováno stříbrem, mědí/bronzem, a železem/olovem/kamenem.

Podobně i dvě rasy lidí – těch s Tradicí i těch bez – mají symbolické zpodobnění v jiných elementárních dvojicích: muž/žena, světlo/tma, bílá/černá, dobro/zlo, sever/jih, slunce/měsíc, obloha/zem apod. Například v hermetismu a alchymii je tímto vztahem rtuť/síra, a “zlato”, jež má odhalit Kámen mudrců, je Ztraceným vládcem a Tajným králem Zlatého lidu.

Společnost upadá ve fázích kast. Na počátku vládla zlatá kasta – kasta náboženská. Její vláda byla následována vládou bojovnické kasty. V současnosti žijeme v čase vlády obchodnické kasty. Za nějakou dobu společnost zdegeneruje k vládě kasty dělnické, a poté se společnost sama zničí, když bude strávena ohněm v konečné bitvě mezi silami Tradice a silami „pokroku“ a antitradice. Až poslední „pokroková“ společnost bude zničena ohněm (můj odhad je, že to bude oheň nukleární, ale je to jen má domněnka), z popela povstane Tajný král – skutečný Vládce, který kdysi vládl oblastem Arktidy – a navrátí Zemi do Zlatého věku. Ti, co jsou obeznámeni se skandinávským mýtem, si mohou vzpomenout na ragnarok, Baldra a uvolnění duchů z Valhaly.

Každou fázi kasty charakterizuje její konkrétní vada. Bez Vládce-Krále ztrácí kasta svůj střed a nemůže fungovat. Bez náboženské kasty, jež by ji ovládala, kasta bojovníků strhla společnost do feudalismu a války. Obchodnická kasta to použila jako záminku, aby je svrhla, a poté zavedla civilizaci do věku nenasytnosti. Dělnická kasta vyjadřuje, že její nástup bude charakterizován věkem otroctví.

Je dáno, že úpadek je nevyhnutelný, není to otázka zvratu dějin. Nicméně člověk se ani nemůže vzdát společnosti kvůli “pokroku”. Člověk musí vstát vprostřed trosek civilizace a chovat se dle kodexu cti, jenž byl ztracen, a musí stále bojovat proti sebevražedné destrukci, do níž se společnost řítí. Tím, že člověk povstane a bude se chovat tak, jak to přísluší jeho kastě, překračuje běžnou materiální formu a stává se duchovní entitou, která bude reinkarnována při konečné konfrontaci a zničena, aby se svět navrátil do původní podoby. Překročením materiální reality se člověk stává věčným a nesmrtelným. Tělo se stáva avatarem všeobecného ducha a duše se sjednocuje s věčnou duší. Je velmi dobré nacházet se v tomto stavu, protože hmota není pohodlná – bolest, strach, neštěstí apod. – přestat existovat a být ve stavu jako je Nirvána, Zen, či “Jednotě s Tao” nahrazuje normální existenci.

Zdroj: www.geocities.com/integral_tradition

Z angličtiny přeložil Wolf